Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

Baška leží v zátoce na jihovýchodním pobřeží ostrova Krk, který se nachází v Kvarnerském zálivu. Rozkládá se v části úrodného údolí Baška draga a žije zde téměř 1700 obyvatel. Je známá pro svou krásnou 1,8 km dlouhou pláží, přístavem a skalami, které zátoku obepínají z obou stran.
více  Zavřít popis alba 
  • září 2018
  • 183 zobrazení
  • 0
  • 00
Krk je chorvatský ostrov v Jaderském moři, v Kvarnerském zálivu. Jeho centrem je město stejnojmenného názvu. Administrativně ostrov spadá pod Přímořsko-gorskokotarskou župu. Má rozlohu 406 km² a do roku 1993 byl považován za největší ostrov Jaderského moře. Při novém měření bylo zjištěno, že stejnou rozlohu má i sousední ostrov Cres. Členité pobřeží s mnoha zálivy má délku 219 km. V roce 2011 zde žilo přes 19 200 obyvatel, což je nejvíce ze všech chorvatských ostrovů. Za 10 let vzrostl počet obyvatel o 8 %. Od roku 1980 je s pevninou spojen mostem (Krčki most) dlouhým 1430 m. Jsou zde dvě jezera: Jezero a Ponikve. Na severu ostrova u městečka Omišalj je od roku 1970 mezinárodní letiště Rijeka. Pro ekonomiku je důležitá i místní ropná rafinerie a především turistický ruch. Nejvyšší hora Obzova v jižní části ostrova je vysoká 568 m n. m. Vedou na ni tři značené turistické cesty a je odsud dobrý výhled na ostrov Krk, Rab, Rijecký záliv i na pevninu.

V letech 1480–1797 byl ostrov majetkem Benátské republiky. Od roku 1797 patřil Habsburské monarchii, pouze v letech 1806–1813 byl součástí Napoleonem vytvořených Ilyrských provincií. V roce 1822 byl ostrov oddělen od Dalmácie a připojen k Istrii. V letech 1918–1920 a 1941–1943 byl okupován Itálií, 1943–1945 Německem. Po 2. světové válce se začal rozvíjet turistický ruch.
více  Zavřít popis alba 
  • září 2018
  • 418 zobrazení
  • 0
  • 00
Pisa je město v Itálii, v Toskánsku, hlavní město provincie Pisa. Leží v severozápadní části země, na obou březích řeky Arno, 10 km východně od jejího ústí do Ligurského moře. Město má přibližně 89 000 obyvatel.

Pisa je známá po celém světě svou Šikmou věží (Torre Pendente) na náměstí Piazza dei Miracoli („Náměstí zázraků“).

Pisa byla založena na ústí řeky Arno pravděpodobně Řeky. Podle latinských spisovatelů vznikla ve 13. století př. n. l., 550 let před založením Říma. Dočasně patřila Etruskům a za starověkého Říma byla jedním z center vlády nad Středozemním mořem.

V středověku byla fakticky nezávislá Pisánská republika důležitým obchodním přístavem a jednou z námořních republik. Díky velkému přístavu Pisa živě obchodovala, stala se soupeřem Janova a Benátek. Ve 12. a 13. století ovládla Sardinii, Korsiku a většinu pobřeží směrem na jih. Teprve porážka v námořní bitvě s Janovem v roce 1284 a postupné zanášení přístavu bahnem ukončily toto zlaté období. V roce 1405 se město dostalo pod nadvládu Florencie. Medicejští podporovali vědu, umění a obnovili pisánskou univerzitu, na které koncem 16. století učil i zdejší rodák Galileo Galilei.

V novověku se ústí řeky zaneslo bahnem a posunulo, takže přístav zmizel. Místní univerzita se proslavila a v současné době je Pisa známé univerzitní centrum. Studenti zdejších tří elitních univerzit tvoří skoro polovinu obyvatel. Ve 20. století se Pisa stala turistickým městem.
více  Zavřít popis alba 
  • 30.6.2018
  • 34 zobrazení
  • 0
  • 00
Siena je hlavním městem stejnojmenné provincie ležící ve střední části italského Toskánska. Siena má výborně zachovalé středověké architektonické dědictví, což bylo důvodem pro její zápis roku 1995 na seznam památek světového dědictví UNESCO. Jedním z charakteristických rysů architektury v Sieně jsou stavby z cihel. Důvodem jsou hlinité půdy v okolí města, vhodné právě pro výrobu cihel.

Centrum města je obklopeno několika branami, spojenými systémem hradeb. Za svou zachovalost vděčí také tomu, že během druhé světové války nebylo na rozdíl od většiny ostatních italských měst bombardováno.

Siena je také známá každoročním konáním tzv. Palia, tj. koňského dostihu, který se koná na hlavním náměstí Piazza del Campo. Soupeří spolu jezdci z jednotlivých čtvrtí města. Čtvrť, která vyhraje, má poté právo uspořádat bujarý večírek ve čtvrti, která dostih prohrála, a to bez jakýchkoliv postihů.

Oblast byla původně osídlena Etrusky, v období 900 až 400 let před Kristem. Pravděpodobně z tohoto období pochází původní název Saenae. Římané, za vlády Augusta, založili v místě dnešní Sieny vojenskou kolonii a pojmenovali ji Saena Julia. Ve 4. století se město stalo sídlem biskupa, v pozdější době mělo vlastní hrabata. V 10. století byla Siena v centru důležitých obchodních cest do Říma a stalo se z ní významné středověké město. V první polovině 12. století město prosperovalo, vlastnilo stříbrné doly a stalo se centrem obchodu a bankovnictví. Bylo středověkou republikou. V dané době vznikl slavný Palazzo Pubblico, dóm Santa Maria Asssunta a svého vrcholu dosáhlo i sienské malířské umění. V polovině 14. století zasáhla město morová epidemie. V roce 1555 skončilo 400 let dlouhé období Sienské republiky. V roce 1559 se město dostalo pod vliv Medicejů a stalo se součástí velkovévodství toskánského.
více  Zavřít popis alba 
  • 29.6.2018
  • 27 zobrazení
  • 0
  • 00
Lucca je italské město v Toskánsku a hlavní město stejnojmenné provincie. Leží na řece Serchio, asi 75 km západně od Florencie a 25 km severovýchodně od Pisy.

Lucca byla založena Etrusky. V roce 180 př. n. l. město dobyli Římané a roku 56 př. n. l. zde uzavřel Caesar smlouvu s Pompeiem a Crassem. Z tohoto období se zachovala pravidelná síť ulic a starověké fórum. Od 6. století, po dobytí Langobardy, byla Lucca hlavním městem langobardského Toskánského vévodství, od roku 1180 byla samostatná. Město se proslavilo hlavně zpracováním a barvením hedvábí a ve 14. století bylo jedním z prvních italských měst. Za občanských válek mezi guelfy a ghibelliny vystřídala strany a roku 1328 se města zmocnili žoldnéři císaře Ludvíka Bavorského. Aby si vynahradili nezaplacený žold, město prodali a v letech 1331–1335 patřila Lucca Janu Lucemburskému. Nějaký čas ji spravoval i mladý Karel IV., který pak roku 1369 obnovil samostatnost města. Lucca byla samostatnou republikou do roku 1805, kdy ji dobyl Napoleon a daroval ji své sestře. Po roce 1815 se Lucca stala samostatným vévodstvím a v roce 1860 se po plebiscitu připojila ke království Sardinskému a k Itálii.
více  Zavřít popis alba 
  • 30.6.2018
  • 17 zobrazení
  • 0
  • 00
San Gimignano je proslulé svou téměř jednotnou zástavbou středověké architektury a svými 14 rodovými věžemi. Tato stará část města na náhorní plošině je od roku 1990 zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Dějiny tohoto toskánského městečka začínají asi ve 4. století př. n. l. založením etruské osady, pojmenované Velathri podle etruské bohyně lesů. V období antického Říma bylo založeno sídlo jménem Silvia (z latinského silva strom, keř), jež v období stěhování národů obsadili Langobardové. Nynější jméno město získalo až v 10. století. Podle jedné verze legendy je pojmenoval na své misijní cestě Sigericus, arcibiskup z Canterbury mezi lety 990–994. Podle druhé verze jde o patrocinium svatého Gimignana, biskupa modenského, který za ostrogótských válek v 5. století zachránil město před vojsky barbarských Hunů pod vedením krále Attily.

Roku 998 byla osada opevněna hradební zdí a svou hradní rezidenci si zde vybudovali biskupové z Volterry. Zásadní hospodářský, obchodní a politický rozvoj města nastal kolem poloviny 12. století, díky situaci na důležité křižovatce cest z Pisy, Sieny a Janova. Tržní a zemědělská osada bohatla jednak díky výhodné poloze na Via Francigena, obchodní spojnici mezi Itálií a Francií, ale také díky pěstování šafránu, vinné révy odrůdy Vernaccia a dalších plodin. Zahraniční obchod s těmizo komoditami spojoval San Gimignano až se Sýrií a Egyptem.

Roku 1199 město vyhlásilo svou nezávislost na volterrském biskupovi. V čele jeho správy stály politické strany guelfů a ghibellinů. Roku 1261 v bitvě o Montaperti zvítězili za pomoci Florencie a Sieny ghibellini. Další boje ukončil roku 1348 mor, který zdecimoval počet obyvatelstva San Gimignana natolik, že se město spontánně přidalo do svazku měst podřízených Florencii. Konec samostatnosti přinesl ovšem San Gimignanu obchodní restrikce, které zruinovaly export. Floreňťané svou nadvládu upevnili také stavbou pevnosti Rocca.

Šlechtické rodiny vystavěly kromě kostelů honosné paláce a hranolové obranné věže. Ve 14. století zde stálo 72 věží a za každou zbouranou byl vlastník povinen postavit věž novou. Rod Salvucciů prezentoval svou moc dokonce dvěma věžemi (připomínajícími Newyorská dvojčata). Dodnes se dochovalo 14 věží.

Zdejší hospodářství stagnovalo, městečko zůstalo střediskem zemědělství a nezachytilo nástup průmyslu. Díky tomu si zachovalo urbanistické jádro v nezměněné gotické podobě, bez pozdějších přístaveb. Ve 20. století se stalo vyhledávaným turistickým cílem, jedním z nejvýznamnějších v Toskánsku. Dodnes profituje jak z cestovního ruchu, tak z prodeje místního vína, destilátů a tvrdých sýrů. Vyhlášenou specialitou je šunka z divokých prasat.
více  Zavřít popis alba 
  • 29.6.2018
  • 32 zobrazení
  • 0
  • 00
Florencie je metropole italského Toskánska, ležící na řece Arno. Ve středověku byla Florencie centrem významné městské republiky, která se za vlády rodu Medicejských přeměnila na toskánské vévodství, později velkovévodství.

V dobách republiky a především za Medicejských došlo k velkému kulturnímu rozkvětu města. V 15. století se Florencie stala kolébkou renesance a kulturním centrem severní Itálie. Od roku 1982 je historické centrum Florencie zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Florencie byla založena roku 59 př. n. l. na pravém břehu Arna římskými vojáky – veterány Julia Caesara a získala název Colonia Florentia – Kvetoucí. Sídlo mělo obdélníkový tvar se čtyřmi branami na každou světovou stranu. Do roku 150 n. l. bylo ve městě vybudováno forum, kapitol, chrám, lázně, akvadukt a amfiteátr.

Ekonomický rozvoj antického města byl spojen s blízkostí silnice Via Cassia vedoucí z Říma do severní Itálie. Dále měla nová kolonie spojení se zdejšími etruskými městy a po Arnu také se Středozemním mořem. Díky tomu se z Florencie stalo v prvních dvou staletích významné obchodní středisko. Ve městě se začali usazovat obchodníci přicházející z východu, kteří přinesli do kraje ve 3. století křesťanství.

Po pádu Západořímské říše byla Florencie i celé Toskánsko zpustošeno a následoval hospodářský a politický úpadek. Ke krátkému rozmachu došlo až za vlády Byzantských císařů. Germánští nájezdníci (Langobardi) měli o zničenou Toskánu zájem především z obranného hlediska proti jižním državám Byzantinců. Toskánsko se v té době stalo vévodstvím rozčleněným na menší podvévodství. Nejvýznamnějším střediskem byla Lucca, vedle Luccy prosperovala Pisa jako obchodní, námořní i strategický bod. Ostatní toskánská města včetně Florencie byla zanedbávána.

Toskánsko a Florencie se začaly znovu vzmáhat v 8. století, poté, co Langobardskou říši dobyl Karel Veliký. Došlo zde k rozvoji řemesel, obchodu, zemědělství a měst. V polovině 9. století byla založena Toskánská marka s centrem v Lucce. V roce 1032 získala markrabství hrabata z Canossy. Poslední členka rodu Matylda Toskánská se stala toskánskou markraběnkou roku 1076 po smrti svého otce a bratra a přesídlila z Luccy do Florencie. Věhlas města jako oblíbeného sídla markraběnky začal stoupat a Florencie se znovu začala přeměňovat v kvetoucí obchodní středisko.
více  Zavřít popis alba 
  • 28.6.2018
  • 39 zobrazení
  • 0
  • 00
Zaanse Schans je restaurovaná historická vesnice - skanzen obytných a hospodářských staveb v oblasti Severní Holandsko v Nizozemsku. Dokumentuje historii jedné z nejstarších průmyslových oblastí Evropy.

Hospodářský význam regionu řeky Zaan začal již ve středověku. Obyvatelé pracovali jeden vedle druhého pro rozkvět zaanského průmyslu. To utvářelo silného pospolitého ducha v celé komunitě. Zaanský region se rozvíjel v příjemné místo pro žití a práci. Lidé podél Zaanu začali být hrdí na své tradice a svůj společenský život.

S rekonstrukcí vesnice Zaanse Schans, která se nachází na břehu řeky Zaan poblíž města Zaanstad, se započalo po roce 1945. Tato osada dává jedinečný dojem jak vesnice měla vypadat v 17. a 18. století. Skanzen obsahuje soubor typických zelenobílých dřevěných domů a mlýnů s původními dílnami na výrobu dřeváků a sýrů. Dále se zde nachází mlýn na lisování oleje (Oliemolen De Zoeker z roku 1673) a mlýn na tření barev (Werfmolen De Kat z roku 1784).
více  Zavřít popis alba 
  • 11.8.2017
  • 32 zobrazení
  • 0
  • 00
Bruggy se nacházejí na severozápadě Belgie přibližně 90 km od Bruselu. Jsou správním a historickým centrem provincie Západní Flandry. Počet obyvatel se pohybuje kolem 117 tisíc.

Bruggy bývají často označovány jako „Benátky severu“, jelikož jsou protkány sítí kanálů tvořených řekou Reie. Kanály rovněž spojují Bruggy s jinými městy, jako např. Gent, Ostende a Zeebrugge. Historické centrum Brugg bylo roku 2000 zapsáno do Seznamu světového dědictví UNESCO. Jeho podoba se za poslední staletí příliš nezměnila a proto si uchovalo svůj středověký ráz a architekturu. Nachází se v něm velké množství gotických staveb.

Název Bruggy vznikl pravděpodobně ze staroseverského slova „bryggja“, které znamená „přístavní molo“. Bruggy totiž již od raného středověku sloužily jako námořní přístav a jejich obyvatelé se věnovali obchodu s Anglií a se Skandinávií. V 11. století došlo k prudkému rozvoji Brugg, které se staly obchodním centrem celoevropského významu. Kolem roku 1050 však došlo k zanesení vodních cest, které spojovaly Bruggy s mořem. Situace se opět změnila roku 1134, kdy obrovská záplavová vlna vytvořila hluboký kanál Zwin, se kterým byly Bruggy spojeny průplavem a měly tak přístup k moři.

Ve 13. a 14. století pokračoval rychlý ekonomický růst Brugg coby obchodního a posléze i finančního centra. Do Brugg se sjížděli obchodníci z celého kontinentu, aby prodávali své zboží. Významným obchodním artiklem bylo vyhlášené vlámské sukno, které se vyrábělo v různých městech ve Flandrech (mj. v Gentu). Sukno se vyrábělo z vlny, a proto byly velice důležité obchodní kontakty s Anglií a Skotskem, které byly známé kvalitní produkcí této suroviny.

V roce 1253 se Bruggy staly jedním ze tří hlavních center hanzovního spolku v oblasti Severního moře (společně s Londýnem a Bergenem). Roku 1277 do Brugg připluli kupci z Janova, a tak byly poprvé navázány obchodní kontakty se Středomořím. Příchod janovských kupců do Brugg znamenal počátek obchodu s kořením z Východu a jsou s ním spojeny nové techniky v oblasti bankovnictví a finančnictví. Roku 1314 připluli rovněž obchodníci z Benátek. V průběhu 14. století do Brugg přicházeli obchodníci z mnoha dalších zemí, jako např. Portugalsko, Kastilie nebo Florencie. Roku 1309 byla založena první mezinárodní směnárna na světě v domě známé obchodnické rodiny Van der Beurse, od čehož byl odvozen obecný název "burza".

Koncem 15. stol. došlo k postupnému zanesení kanálu Zwin a Bruggy tak ztratily přístup k moři a tím i možnost provozovat námořní obchod. Vůdčí pozici v oblasti obchodu ve Flandrech po Bruggách převzaly Antverpy a začalo období postupného úpadku Brugg. Mezinárodní obchod v Bruggách sice fungoval i nadále, ale nikdy ne v takové míře jako v dobách největšího rozkvětu. Roku 1600 byly Bruggy pouze provinčním městem a v roce 1850 dokonce nejchudším městem Belgie.

Ekonomický úpadek Brugg trval až do konce 19. století. Během tohoto nepříznivého období se město příliš neměnilo a to je důvod, proč si jeho centrum dodnes uchovalo středověký ráz.
více  Zavřít popis alba 
  • 10.8.2017
  • 33 zobrazení
  • 0
  • 00
Antverpy jsou druhým největším belgickým městem. Nachází se v regionu Flander na břehu řeky Šeldy a žije zde více než půl milionu obyvatel. Šelda se nedaleko města vlévá do Severního moře, čímž poskytuje Antverpám vhodné podmínky pro námořní obchod. Antverpský přístav je po Rotterdamu druhý největší a nejvýznamnější v celé Evropě, což dělá z Antverp klíčové ekonomické centrum Belgie. Vyhlášené jsou Antverpy svým obchodem s diamanty. Více než 70 % všech diamantů na světě je zobchodováno právě na zdejších diamantových burzách.

Antverpy si během doby své existence vysloužily dvě a podle některých zdrojů tři přezdívky: „Rubensovo město“ se mu říká proto, že tu žil a tvořil vlámský malíř Peter Paul Rubens, pojmenování „Jeruzalém západu“ si město vysloužilo díky židům, kteří zde mají od 16. století velkou komunitu a „diamantové město“ reflektuje tradici zpracování tohoto drahého nerostu a také čilého obchodu s ním.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 9.8.2017
  • 45 zobrazení
  • 1
  • 11
Lucembursko, oficiálně Velkovévodství lucemburské má kolem půl milionu obyvatel, většinou římskokatolického vyznání. Úředními jazyky jsou lucemburština, němčina a francouzština.

Země je zakládajícím členem Beneluxu, NATO, Evropské unie, OECD a hlavní a největší město Lucemburk je sídlem mnoha jejich institucí. Lucembursko má velmi rozvinutou ekonomiku. Dle Mezinárodního měnového fondu se jedná o ekonomiku s nejvyšším nominálním HDP na jednoho člověka na světě.

Lucembursko je podle ústavy z roku 1868 dědičnou konstituční monarchií. Hlavou státu je velkovévoda; země je jediným velkovévodstvím na světě.

Zákonodárným orgánem Lucemburska je jednokomorový parlament, který má 60 poslanců volených na pět let. Občané starší osmnácti let mají povinnost účastnit se voleb do parlamentu.

Úředními jazyky v Lucembursku jsou francouzština, němčina a od roku 1982 i lucemburština, která vznikla z pofrancouzštělého dialektu moselské němčiny. Francouzština se užívá v politických kruzích, státních institucích, literatuře a vyšším druhu školství. Němčina je považována za jazyk obchodníků, je vyučována především na základních školách a je v převážné míře používána v médiích. Lucemburština je považována za místní dialekt, kterým se hovoří hlavně doma, ale v poslední době v ní vychází i tisk, objevuje se v rozhlase i v televizi a v lucemburštině vychází už i první knihy. U vjezdů do měst a vesnic je pod běžně užívaným názvem na ceduli zobrazena i jeho podoba v lucemburštině.

Podle zákona z 24. února 1984 je národním jazykem lucemburština, texty zákonů a jejich prováděcích předpisů se píší ve francouzštině, ve správním a právním styku lze používat francouzštinu, němčinu nebo lucemburštinu. Občané mohou psát ve styku s úřady lucembursky, francouzsky nebo německy, odpověď musí, jak dalece možné, následovat v témž jazyce. Jelikož už němčina není národním jazykem (ačkoliv je jazykem úředním), nemohlo se Lucembursko například zúčastnit diskuzí o poslední reformě jejího pravopisu.
více  Zavřít popis alba 
  • 9.8.2017
  • 21 zobrazení
  • 0
  • 00
více  Zavřít popis alba 
11 komentářů
  • červen 2017
  • 391 zobrazení
  • 2
  • 1111
Koloseum, Palatin a Forum Romanum tvoří střed historického římského města. Tudy kráčely dějiny a vznikala zde evropská kultura.
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 17.9.2016
  • 68 zobrazení
  • 1
  • 22
Řím (Roma) přezdívaný Věčné město, hlavní město Itálie, oblasti Lazio a provincie Roma leží na řece Tibeře, asi 27 km od pobřeží Středozemního moře. Řím je největší italské a čtvrté nejlidnatější město v EU, politické, hospodářské a kulturní centrum, mimořádně bohaté na umělecké a historické památky. Jeho rozsáhlé historické centrum je součástí Světového dědictví UNESCO.

Je to jedno z nejstarších evropských měst, založené před více jak 2 700 lety (podle římské tradice roku 753 př. n. l.). Po staletí byl hlavním městem Římské říše, nejmocnější evropské mocnosti starověku, a kolem roku 100 přesáhlo 1,6 milionu obyvatel. Stalo se centrem křesťanství a dodnes je poutním místem. Původně římský jazyk latina dala základ mnoha evropským jazykům, římské právo se stalo vzorem mnoha právních a politických systémů a původně římské písmo se jako latinka stalo nejrozšířenějším písmem na světě.
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • září 2016
  • 71 zobrazení
  • 1
  • 33
Vatikán je vnitrozemský suverénní městský stát - enkláva uvnitř Říma. Podle počtu obyvatel (méně než tisíc) a rozlohy (cca 44 ha) se jedná o nejmenší stát na světě. Jeho území je z větší části obehnáno historickou hradbou a tvoří je hlavně zahrady, kostely a další budovy. Stát Vatikán vznikl roku 1929 na základě Lateránských smluv, které podepsal kardinál Pietro Gasparri jménem Svatého stolce a předseda vlády Benito Mussolini jménem království Itálie. Smlouvy hovoří o Vatikánu jako o novém útvaru, nikoli jako o pozůstatku mnohem většího papežského státu (756–1870), který dříve zahrnoval velkou část střední Itálie. Většina tohoto území byla včleněna do Italského království v roce 1860 a poslední část, tedy město Řím, o deset let později v roce 1870.

Vatikán je stát církevní nebo duchovně monarchický, kterému vládne doživotně volený římský biskup – papež. Nejvyšší státní činitelé jsou všichni katoličtí duchovní různého národního původu. Od návratu z Avignonského zajetí v roce 1377 papežové sídlí převážně v Apoštolském paláci, který se nyní nachází ve Vatikánu.

Vatikánský městský stát je třeba odlišovat od Svatého stolce, který pochází z dob raného křesťanství a je hlavním biskupským stolcem pro 1,2 miliardy katolických věřících latinského i východního obřadu po celém světě. Dokumenty Vatikánu se vydávají v italštině, která je i komunikačním jazykem Vatikánu, kdežto oficiální dokumenty Svatého stolce jsou vydány hlavně latinsky.

Vlastní území Vatikánu zahrnuje baziliku sv. Petra a Svatopetrské náměstí s Apoštolským palácem, přiléhajícími budovami a Vatikánskými zahradami. Na tomto území jsou významné kulturní památky a instituce, jako je Sixtinská kaple, Vatikánská muzea nebo Vatikánská apoštolská knihovna. Dále k Vatikánu náleží i exteritoriální území se zvláštním právním postavením, mezi něž patří papežské baziliky (do roku 2008 "patriarchální") sv. Jana v Lateránu, sv. Pavla za hradbami, bazilika svatého Vavřince za hradbami, bazilika Panny Marie Sněžné a papežské letní sídlo v Castel Gandolfo.
více  Zavřít popis alba 
  • 15.9.2016
  • 76 zobrazení
  • 0
  • 00
Bazilika sv. Petra ve Vatikánu je jedna ze čtyř římských papežských (do roku 2008 patriarchálních) či velkých bazilik a jeden z největších kostelů na světě.

Výstavba dnešní vatikánské baziliky probíhala v letech 1505–1629 podle projektu Donata Bramanteho. Kostel měl mít tvar řeckého kříže s obrovskou ústřední kupolí a čtyřmi postranními kupolemi nad postranními kaplemi. Váhu kupole a kleneb měly nést čtyři pilíře a v průčelí bylo počítáno se dvěma věžemi.

Na stavbě pracovalo až 2000 dělníků a Bramante najímal pět podřízených architektů. Stavěny byly především čtyři podpůrné oblouky pro kopuli. Po Bramantově smrti (1514) vedl stavbu Raffael Santi (do své smrti roku 1520). Raffael sám architekt nebyl a spoléhal se na rady Antonia da Sangalla mladšího. Nad hrobem sv. Petra vyrostla na ochranu menší budova podobná chrámu, ale vlastní stavba nepostupovala, protože se zvažovala změna dispozice na podélný půdorys tvaru latinského kříže. Mezi lety 1520 a 1547 vytvořil Antonio de Sangallo nový projekt a k němu dodnes dochovaný detailní model, projekt ale nebyl nikdy realizován.

Roku 1547 pověřil papež Pavel III. vedením stavby 72 letého Michelangela, který se opět vrátil k Bramanteho koncepci. Tu poněkud pozměnil – chrám měl mít pouze jedinou majestátní kopuli, ale stále se počítalo s půdorysem ve tvaru řeckého kříže. Michelangelo vystavěl apsidu a střed kříže. Dále zesílil původní zdi, protože byl přesvědčen, že by celou stavbu neunesly. Za jeho života byla bazilika dostavěna až k tamburu a vznikl model kopule.

V letech 1564–1573 po Michelangelově smrti vedl stavbu Jacopo Barozzi da Vignola se svým synem. Poté ji převzal Giacomo della Porta, který se opět úplně neřídil Michelangelovými plány, nicméně hlavní obrys a vnitřní uspořádání zachoval. Porta začal se stavbou kopule, kterou dokončil teprve roku 1590 Domenico Fontana. Kopuli z technických důvodů tvoří dvě provázané skořepiny, vnější strmější a vnitřní plošší jako ve Florencii. V roce 1586 přesunul Fontana starověký egyptský obelisk, kterým kdysi císař Caligula ozdobil svůj circus, na jeho dnešní místo na náměstí.

Roku 1602 zvítězil Carlo Maderna v soutěži na dostavbu baziliky do tvaru latinského kříže, který lépe vyhovoval liturgickým požadavkům, a v roce 1607 byl pověřen vedením stavby. Protáhl střední loď, tím částečně zastínil kopuli. Dokončil průčelí, fasádu a atrium baziliky ve stylu raného baroka. Maderna při stavbě průčelí upravil Michelangelův návrh, ale stále počítal se dvěma věžemi v průčelí, od čehož se nakonec muselo kvůli technickým problémům upustit. Po Madernově smrti roku 1629 se stal hlavním stavitelem Gian Lorenzo Bernini. 18. listopadu 1629 nový chrám sv. Petra konečně vysvětil papež Urban VIII.

Bernini se v interiéru chrámu postaral – krom bohatého zařízení chrámu, ke kterému poskytl inspiraci – především o monumentální baldachýn nad hrobem sv. Petra, který byl dokončen v roce 1633.

Hlavní architekti stavby

Donato Bramante, 1504–1514, základní plány, 1506 položení základního kamene, čtyři ústřední pilíře
Raffael Santi, 1514–1520
Giuliano da Sangallo, 1514–1515,
Antonio da Sangallo mladší, 1516–1546
Michelangelo Buonarroti, 1547–1564, plány a nosná konstrukce kopule
Giacomo Barozzi da Vignola, 1564–1574
Giacomo della Porta, 1574–1602, dokončení kopule
Domenico Fontana, 1585–1603, dokončení kopule, vztyčení obelisku
Carlo Maderno, 1603–1629, stavba hlavní lodi
Gian Lorenzo Bernini, 1629–1670, baldachýn, náměstí a kolonáda
Francesco Borromini, 1629–1633, baldachýn
více  Zavřít popis alba 
20 komentářů
  • 15.9.2016
  • 131 zobrazení
  • 2
  • 2020
Vatikánská muzea (Musei Vaticani) jsou jedním z největších komplexů uměleckých sbírek na světě. Celý komplex je postaven na rozloze 55 000 m2 ve více než 10 000 sálech a kaplích stavěných od 13. století v blízkosti baziliky sv. Petra. V celém areálu je 20 nádvoří a asi 300 velkých a menších schodišť. Základ muzea tvoří sbírka klasických děl, kterou od roku 1503 vystavil papež Julius II. Veřejnosti je dnes přístupno 47 000 m2 expozic na trasách o délce 7 km. Uvnitř muzeí se nachází i světoznámá Sixtinská kaple.

Shlédnutí všech prostor není krátkodobou záležitostí, album proto obsahuje jen část interiérů a sbírek muzea. V Sixtinské kapli je focení zakázáno.
více  Zavřít popis alba 
6 komentářů
  • 15.9.2016
  • 61 zobrazení
  • 1
  • 66
Vesuv (italsky Monte Vesuvio) je jednou z nejznámějších sopek světa. Jedná se o činný stratovulkán ležící v Neapolském zálivu, kde se vypíná do výšky 1281 metrů nad mořem. Nejznámější její erupce se udála 24. srpna roku 79 (podle posledních poznatků však 24. října 79) našeho letopočtu, při níž zanikla města Pompeje, Herculaneum, Oplontis a Stabie. Během erupce bylo do atmosféry vyvrženo velké množství sopečného materiálu a plynů, které vytvořily mračno zasahující pravděpodobně až do výšky 37 kilometrů. Během exploze se ze sopky do okolí začala šířit žhavá oblaka pyroklastik, která zahubila tisíce lidí. Krátké erupce byly od roku 79 následovány častějšími relativně delšími explozivními a efuzivními erupcemi začínajícími v roce 1631 a končícími prozatím rokem 1944. Z tohoto období je zaznamenána zhruba třicítka vulkanických aktivit. Erupce z roku 1631 byla nejsilnější od roku 79. Charakterizovaly ji zničující pyroklastické výrony, které způsobily škody široko daleko. V okolí sopky jsou časté úniky sopečných plynů. Nebezpečný Vesuv je od 19. století pod pečlivým dohledem. První vulkanologická stanice na něm byla zřízena v roce 1842. Dnes je na sopce celá síť vědeckých přístrojů, které neustále sledují otřesy půdy, teplotu i chemické složení výparů a další hodnoty. Z vesmíru vulkán střeží satelity, jež kontrolují jeho tvar (před výbuchem se obvykle mění sklon svahů) a za pomoci infračervených kamer i změny jeho teploty. Od neblahého roku 79 bylo zaznamenáno kolem třicítky erupcí. Vědci ale varují před dalším opakováním výbuchu. „Je zjevné, že sopka znovu vybuchne.“
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 16.9.2016
  • 75 zobrazení
  • 1
  • 22
Pompeje byly starověké město v dnešní italské provincii Napoli, které bylo 24. října (dle některých pramenů 24. srpna) roku 79 našeho letopočtu zničeno výbuchem sopky Vesuv. Spolu s Pompejemi podlehla zkáze města Herculaneum, Stabie, Oplontis a Boscoreale. Vulkanický popel, který města zasypal, dokonale zakonzervoval budovy a předměty a umožnil tak poznat vzhled starořímského města střední velikosti a život jeho obyvatel.

Obyvatelé Pompejí žili v přesvědčení, že Vesuv je vyhaslý, a varovným signálům nevěnovali pozornost. Nespojovali je s aktivitou Vesuvu, byli zvyklí na drobné otřesy země a výrony plynů z Vesuvu. Až v roce 62 byly otřesy natolik silné, že způsobily poškození budov. Na začátku října roku 79 vyschly všechny studny ve městě, ale varování stále nebylo dostatečně silné. Celý starověký Řím strnul hrůzou, když 24. října došlo ke katastrofální vulkanické erupci, která pohřbila město a v pravé poledne zaclonila slunce . Dříve si lidé mysleli, že se tato katastrofa stala 24. srpna 79, ale podle nejnovějších objevů to je 24. říjen 79.

Jediným hodnověrným očitým svědkem erupce byl tehdy 17-letý Plinius mladší (pozdější právník a spisovatel), který událost popsal v dopise historiku Tacitovi. Podle jeho slov došlo k erupci kolem poledne. Nejdříve z Vesuvu vyšlehly vysoké plameny a později velký černý mrak tvaru borovice, který zakryl slunce a den se změnil v noc. Na Pompeje dopadaly rozžhavené kameny, které bořily budovy. Podle původní teorie obyvatele města usmrtily jedovaté plyny uvolněné při erupci, novější teorie však smrt obyvatel Pompejí připisují extrémně vysokým teplotám. Při erupci přišlo o život asi 10 000 osob. Erupce trvala nepřetržitě 3 dny, v důsledku čehož bylo město pokryto vrstvou popela o výšce asi 6 metrů. Zničeno bylo území od Herculanea až po Stabie.

„Mrak“, o kterém Plinius mladší píše, je dnes znám jako pyroklastická vlna, což je mrak přehřátých plynů, popela a kamenů vyvrhnutých ze sopky. Plinius rovněž popisuje, že erupce byla současně doprovázena zemětřesením a že moře bylo zemětřesením odsáváno pryč a znovu vraceno – dnes tento jev nazýváme „tsunami“.

Jeho strýc, Plinius starší, se nechal na veslici dopravit do Stabií, aby mohl úkaz sledovat, ale na svoji zvědavost doplatil životem. Byl nalezen mrtvý na pláži ve Stabiích, pravděpodobně zadušen oxidem uhelnatým.

Silná vrstva popela pokryla města na úpatí sopky a jejich poloha a jména byla zapomenuta. Herculaneum bylo objeveno v roce 1738, Pompeje v roce 1748. Od té doby byly provedeny rozsáhlé archeologické práce a odkryto mnoho zachovalých budov s nástěnnými malbami. Poloha měst byla objevena již v roce 1599, když architekt Fontana navrhoval nový tvar toku řeky Sarno, ale trvalo téměř 150 let, než byl zahájen skutečný archeologický výzkum. V roce 1860 se do výzkumu zapojil Giuseppe Fiorelli.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 16.9.2016
  • 81 zobrazení
  • 1
  • 11
Primošten leží na jihu severní Dalmácie. Je situován na dvou poloostrůvcích mezi zátokami Velika a Mala Raduća a zátokou Luka Primošten. V okolí Primoštenu se rozkládají proslulé Primoštenské vinohrady, kde se pěstuje autochtonní odrůda Babić (viz samostatné album). Primoštenské vinohrady jsou díky způsobu svého vzniku symbolem lidské houževnatosti a vytrvalosti. Poutavá je rovněž vyhlídka z vyvýšeniny Kremik, kde budete mít Primošten jako na dlani (viz samostatné album).
více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • červen 2016
  • 507 zobrazení
  • 1
  • 77
Z vyvýšeniny Kremik (170 m n. m.) jsou poutavé výhledy nejen na moře, ale především na Primošten. Stojí za to udělat si nenáročný výšlap a obdivovat rozmanitost pobřeží i poloostrovní část Primoštenu. Ta je ostatně viditelná již při cestě ze silnice na Trogir. Na vrcholu je rozestavěná stavba, která by snad po dokončení mohla být rozhlednou. Jak jsme však příští rok zjistili, jednalo se o podstavec pro sochu Černé Madonny.
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2016 až červen 2017
  • 239 zobrazení
  • 0
  • 00
V kopcovitém okolí Primoštenu se na skalnatých pustinách krasového původu rozkládají Primoštenské vinohrady, ve kterých se pěstuje autochtonní chorvatská odrůda Babić. Nejznámější lokalitou je Bucavac situovaný podél zátoky Kremik se stejnojmennou vyvýšeninou na protější straně. Velkoformátová fotografie právě tohoto místa je umístěna ve vestibulu budovy Spojených národů v New Yorku a symbolizuje houževnatost a nezdolnost člověka a oslavu díla jeho rukou. Byli to právě místní lidé, kteří málo úrodnou půdu této krajiny přetvořili do současné podoby a do dnešních dnů na ní pěstují původní odrůdu vína. Primoštenské vinohrady, zvláště lokalita Bucavac, jsou opravdu památníkem lidského úporného a vytrvalého snažení a z těchto důvodů bylo požádáno o jejich zápis na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2011 až červenec 2016
  • 130 zobrazení
  • 0
  • 00
Trogir je přímořské lázeňské město, ve kterém žije asi 12 000 obyvatel. Založen byl řeckými kolonisty ve 3. století před n. l. pod názvem Tragurion (= osada pod Kozím vrchem). Velký rozvoj zaznamenal za dob římské vlády, později spadal pod nadvládu Byzantinců, Normanů, uherského království či Benátčanů. Od roku 1814 byl součástí Rakouska-Uherska. Pro své zachovalé historické jádro byl v roce 1997 zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Informace k jednotlivým památkám čerpány zde: http://www.chorvatsko.cz/tema/trogir.html
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • červen 2016 až červen 2017
  • 121 zobrazení
  • 0
  • 22
Zřejmě nejznámější národní park v Chorvatsku se nachází na horním toku řeky Korana mezi horskými vápencovými masívy Velká a Malá Kapela a Pleševica. Situován je v blízkosti hranice s Bosnou a Hercegovinou mezi městy Karlovac a Zadar. Rozloha parku je 29 482 ha. Na této ploše se nachází 140 vodopádů, 20 jeskyň a zřídel mezi terasovitě rozloženými krasovými jezery, která jsou spojena průtoky. V parku je 16 větších a několik malých jezer, která se dělí na dvě skupiny - Horní a Dolní. Celková rozloha jezer je 217 ha a nacházejí se na 5 řekách - Korana, Crna, Biela, Plitvica (spadá do kaňonu 78 m vysokým vodopádem) a Rječica.

Označení Plitvická jezera bylo poprvé použito v roce 1777 knězem Dominikem Vukasovičem. V roce 1949 byl založen národní park a v r. 1979 byl zařazen do Světového dědictví UNESCO. Turistům byl zpřístupněn v roce 1958. Na jaře 1991 se území parku stalo místem velikonoční krvavé bitvy, prvního vojenského konfliktu, který si vyžádal oběti v rámci Jugoslávské občanské války.
více  Zavřít popis alba 
  • 25.6.2016
  • 110 zobrazení
  • 0
  • 00

Nebyla nalezena žádná alba.

Aktivní od

8. července 2013

Pohlaví

neuvedeno

Datum narození

neuvedeno

Webová adresa

neuvedeno

Mí oblíbení lidé na Rajčeti

Moji fanoušci na Rajčeti (sledují mě)

reklama