Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Udělejte si ze svých alb kalendář

Ideální jako dárek nebo jen tak pro sebe na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

SLEVA 10 % do 30. 11


reklama

52 fotek, 11.8.2017, 13 zobrazení, 1 komentář | architektura, cestování, krajina, vesnice, země
Zaanse Schans je restaurovaná historická vesnice - skanzen obytných a hospodářských staveb v oblasti Severní Holandsko v Nizozemsku. Dokumentuje historii jedné z nejstarších průmyslových oblastí Evropy.

Hospodářský význam regionu řeky Zaan začal již ve středověku. Obyvatelé pracovali jeden vedle druhého pro rozkvět zaanského průmyslu. To utvářelo silného pospolitého ducha v celé komunitě. Zaanský region se rozvíjel v příjemné místo pro žití a práci. Lidé podél Zaanu začali být hrdí na své tradice a svůj společenský život.

S rekonstrukcí vesnice Zaanse Schans, která se nachází na břehu řeky Zaan poblíž města Zaanstad, se započalo po roce 1945. Tato osada dává jedinečný dojem jak vesnice měla vypadat v 17. a 18. století. Skanzen obsahuje soubor typických zelenobílých dřevěných domů a mlýnů s původními dílnami na výrobu dřeváků a sýrů. Dále se zde nachází mlýn na lisování oleje (Oliemolen De Zoeker z roku 1673) a mlýn na tření barev (Werfmolen De Kat z roku 1784).
73 fotek, 10.8.2017, 16 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, dokumenty, města, země
Bruggy se nacházejí na severozápadě Belgie přibližně 90 km od Bruselu. Jsou správním a historickým centrem provincie Západní Flandry. Počet obyvatel se pohybuje kolem 117 tisíc.

Bruggy bývají často označovány jako „Benátky severu“, jelikož jsou protkány sítí kanálů tvořených řekou Reie. Kanály rovněž spojují Bruggy s jinými městy, jako např. Gent, Ostende a Zeebrugge. Historické centrum Brugg bylo roku 2000 zapsáno do Seznamu světového dědictví UNESCO. Jeho podoba se za poslední staletí příliš nezměnila a proto si uchovalo svůj středověký ráz a architekturu. Nachází se v něm velké množství gotických staveb.

Název Bruggy vznikl pravděpodobně ze staroseverského slova „bryggja“, které znamená „přístavní molo“. Bruggy totiž již od raného středověku sloužily jako námořní přístav a jejich obyvatelé se věnovali obchodu s Anglií a se Skandinávií. V 11. století došlo k prudkému rozvoji Brugg, které se staly obchodním centrem celoevropského významu. Kolem roku 1050 však došlo k zanesení vodních cest, které spojovaly Bruggy s mořem. Situace se opět změnila roku 1134, kdy obrovská záplavová vlna vytvořila hluboký kanál Zwin, se kterým byly Bruggy spojeny průplavem a měly tak přístup k moři.

Ve 13. a 14. století pokračoval rychlý ekonomický růst Brugg coby obchodního a posléze i finančního centra. Do Brugg se sjížděli obchodníci z celého kontinentu, aby prodávali své zboží. Významným obchodním artiklem bylo vyhlášené vlámské sukno, které se vyrábělo v různých městech ve Flandrech (mj. v Gentu). Sukno se vyrábělo z vlny, a proto byly velice důležité obchodní kontakty s Anglií a Skotskem, které byly známé kvalitní produkcí této suroviny.

V roce 1253 se Bruggy staly jedním ze tří hlavních center hanzovního spolku v oblasti Severního moře (společně s Londýnem a Bergenem). Roku 1277 do Brugg připluli kupci z Janova, a tak byly poprvé navázány obchodní kontakty se Středomořím. Příchod janovských kupců do Brugg znamenal počátek obchodu s kořením z Východu a jsou s ním spojeny nové techniky v oblasti bankovnictví a finančnictví. Roku 1314 připluli rovněž obchodníci z Benátek. V průběhu 14. století do Brugg přicházeli obchodníci z mnoha dalších zemí, jako např. Portugalsko, Kastilie nebo Florencie. Roku 1309 byla založena první mezinárodní směnárna na světě v domě známé obchodnické rodiny Van der Beurse, od čehož byl odvozen obecný název "burza".

Koncem 15. stol. došlo k postupnému zanesení kanálu Zwin a Bruggy tak ztratily přístup k moři a tím i možnost provozovat námořní obchod. Vůdčí pozici v oblasti obchodu ve Flandrech po Bruggách převzaly Antverpy a začalo období postupného úpadku Brugg. Mezinárodní obchod v Bruggách sice fungoval i nadále, ale nikdy ne v takové míře jako v dobách největšího rozkvětu. Roku 1600 byly Bruggy pouze provinčním městem a v roce 1850 dokonce nejchudším městem Belgie.

Ekonomický úpadek Brugg trval až do konce 19. století. Během tohoto nepříznivého období se město příliš neměnilo a to je důvod, proč si jeho centrum dodnes uchovalo středověký ráz.
33 fotek, 9.8.2017, 13 zobrazení, 1 komentář | architektura, cestování, města, země
Antverpy jsou druhým největším belgickým městem. Nachází se v regionu Flander na břehu řeky Šeldy a žije zde více než půl milionu obyvatel. Šelda se nedaleko od města dále vlévá do Severního moře, čímž poskytuje Antverpám vhodné podmínky pro námořní obchod. Antverpský přístav je po Rotterdamu druhý největší a nejvýznamnější v celé Evropě, což dělá z Antverp klíčové ekonomické centrum Belgie. Vyhlášené jsou Antverpy svým obchodem s diamanty. Více než 70% všech diamantů na světě je zobchodováno právě na zdejších diamantových burzách.

Antverpy si během doby své existence vysloužily dvě a podle některých zdrojů tři přezdívky: „Rubensovo město“ se mu říká proto, že tu žil a tvořil vlámský malíř Peter Paul Rubens, pojmenování „Jeruzalém západu“ si město vysloužilo díky židům, kteří zde mají od 16. století velkou komunitu a „diamantové město“ reflektuje tradici zpracování tohoto drahého nerostu a také čilého obchodu s ním.
29 fotek, 9.8.2017, 11 zobrazení, přidat komentář | architektura, cestování, dokumenty, města, země
Lucembursko, oficiálně Velkovévodství lucemburské má kolem půl milionu obyvatel, většinou římskokatolického vyznání. Úředními jazyky jsou lucemburština, němčina a francouzština.

Země je zakládajícím členem Beneluxu, NATO, Evropské unie, OECD a hlavní a největší město Lucemburk je sídlem mnoha jejich institucí. Lucembursko má velmi rozvinutou ekonomiku. Dle Mezinárodního měnového fondu se jedná o ekonomiku s nejvyšším nominálním HDP na jednoho člověka na světě.

Lucembursko je podle ústavy z roku 1868 dědičnou konstituční monarchií. Hlavou státu je velkovévoda; země je jediným velkovévodstvím na světě.

Zákonodárným orgánem Lucemburska je jednokomorový parlament, který má 60 poslanců volených na pět let. Občané starší osmnácti let mají povinnost účastnit se voleb do parlamentu.

Úředními jazyky v Lucembursku jsou francouzština, němčina a od roku 1982 i lucemburština, která vznikla z pofrancouzštělého dialektu moselské němčiny. Francouzština se užívá v politických kruzích, státních institucích, literatuře a vyšším druhu školství. Němčina je považována za jazyk obchodníků, je vyučována především na základních školách a je v převážné míře používána v médiích. Lucemburština je považována za místní dialekt, kterým se hovoří hlavně doma, ale v poslední době v ní vychází i tisk, objevuje se v rozhlase i v televizi a v lucemburštině vychází už i první knihy. U vjezdů do měst a vesnic je pod běžně užívaným názvem na ceduli zobrazena i jeho podoba v lucemburštině.

Podle zákona z 24. února 1984 je národním jazykem lucemburština, texty zákonů a jejich prováděcích předpisů se píší ve francouzštině, ve správním a právním styku lze používat francouzštinu, němčinu nebo lucemburštinu. Občané mohou psát ve styku s úřady lucembursky, francouzsky nebo německy, odpověď musí, jak dalece možné, následovat v témž jazyce. Jelikož už němčina není národním jazykem (ačkoliv je jazykem úředním), nemohlo se Lucembursko například zúčastnit diskuzí o poslední reformě jejího pravopisu.
27 fotek, letos v červnu, 310 zobrazení, 11 komentářů | architektura, cestování, krajina, města, země
52 fotek, 17.9.2016, 28 zobrazení, 2 komentáře | architektura, cestování, dokumenty, města, země
Koloseum, Palatin a Forum Romanum tvoří střed historického římského města. Tudy kráčely dějiny a vznikala zde evropská kultura.
56 fotek, září 2016, 40 zobrazení, 3 komentáře | architektura, cestování, dokumenty, města, země
Řím (Roma) přezdívaný Věčné město, hlavní město Itálie, oblasti Lazio a provincie Roma leží na řece Tibeře, asi 27 km od pobřeží Středozemního moře. Řím je největší italské a čtvrté nejlidnatější město v EU, politické, hospodářské a kulturní centrum, mimořádně bohaté na umělecké a historické památky. Jeho rozsáhlé historické centrum je součástí Světového dědictví UNESCO.

Je to jedno z nejstarších evropských měst, založené před více jak 2 700 lety (podle římské tradice roku 753 př. n. l.). Po staletí byl hlavním městem Římské říše, nejmocnější evropské mocnosti starověku, a kolem roku 100 přesáhlo 1,6 milionu obyvatel. Stalo se centrem křesťanství a dodnes je poutním místem. Původně římský jazyk latina dala základ mnoha evropským jazykům, římské právo se stalo vzorem mnoha právních a politických systémů a původně římské písmo se jako latinka stalo nejrozšířenějším písmem na světě.
25 fotek, 15.9.2016, 40 zobrazení, 3 komentáře | architektura, cestování, dokumenty, města, země
Vatikán je vnitrozemský suverénní městský stát - enkláva uvnitř Říma. Podle počtu obyvatel (méně než tisíc) a rozlohy (cca 44 ha) se jedná o nejmenší stát na světě. Jeho území je z větší části obehnáno historickou hradbou a tvoří je hlavně zahrady, kostely a další budovy. Stát Vatikán vznikl roku 1929 na základě Lateránských smluv, které podepsal kardinál Pietro Gasparri jménem Svatého stolce a předseda vlády Benito Mussolini jménem království Itálie. Smlouvy hovoří o Vatikánu jako o novém útvaru, nikoli jako o pozůstatku mnohem většího papežského státu (756–1870), který dříve zahrnoval velkou část střední Itálie. Většina tohoto území byla včleněna do Italského království v roce 1860 a poslední část, tedy město Řím, o deset let později v roce 1870.

Vatikán je stát církevní nebo duchovně monarchický, kterému vládne doživotně volený římský biskup – papež. Nejvyšší státní činitelé jsou všichni katoličtí duchovní různého národního původu. Od návratu z Avignonského zajetí v roce 1377 papežové sídlí převážně v Apoštolském paláci, který se nyní nachází ve Vatikánu.

Vatikánský městský stát je třeba odlišovat od Svatého stolce, který pochází z dob raného křesťanství a je hlavním biskupským stolcem pro 1,2 miliardy katolických věřících latinského i východního obřadu po celém světě. Dokumenty Vatikánu se vydávají v italštině, která je i komunikačním jazykem Vatikánu, kdežto oficiální dokumenty Svatého stolce jsou vydány hlavně latinsky.

Vlastní území Vatikánu zahrnuje baziliku sv. Petra a Svatopetrské náměstí s Apoštolským palácem, přiléhajícími budovami a Vatikánskými zahradami. Na tomto území jsou významné kulturní památky a instituce, jako je Sixtinská kaple, Vatikánská muzea nebo Vatikánská apoštolská knihovna. Dále k Vatikánu náleží i exteritoriální území se zvláštním právním postavením, mezi něž patří papežské baziliky (do roku 2008 "patriarchální") sv. Jana v Lateránu, sv. Pavla za hradbami, bazilika svatého Vavřince za hradbami, bazilika Panny Marie Sněžné a papežské letní sídlo v Castel Gandolfo.
24 fotek, 15.9.2016, 62 zobrazení, 20 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, země
Bazilika sv. Petra ve Vatikánu je jedna ze čtyř římských papežských (do roku 2008 patriarchálních) či velkých bazilik a jeden z největších kostelů na světě.

Výstavba dnešní vatikánské baziliky probíhala v letech 1505–1629 podle projektu Donata Bramanteho. Kostel měl mít tvar řeckého kříže s obrovskou ústřední kupolí a čtyřmi postranními kupolemi nad postranními kaplemi. Váhu kupole a kleneb měly nést čtyři pilíře a v průčelí bylo počítáno se dvěma věžemi.

Na stavbě pracovalo až 2000 dělníků a Bramante najímal pět podřízených architektů. Stavěny byly především čtyři podpůrné oblouky pro kopuli. Po Bramantově smrti (1514) vedl stavbu Raffael Santi (do své smrti roku 1520). Raffael sám architekt nebyl a spoléhal se na rady Antonia da Sangalla mladšího. Nad hrobem sv. Petra vyrostla na ochranu menší budova podobná chrámu, ale vlastní stavba nepostupovala, protože se zvažovala změna dispozice na podélný půdorys tvaru latinského kříže. Mezi lety 1520 a 1547 vytvořil Antonio de Sangallo nový projekt a k němu dodnes dochovaný detailní model, projekt ale nebyl nikdy realizován.

Roku 1547 pověřil papež Pavel III. vedením stavby 72 letého Michelangela, který se opět vrátil k Bramanteho koncepci. Tu poněkud pozměnil – chrám měl mít pouze jedinou majestátní kopuli, ale stále se počítalo s půdorysem ve tvaru řeckého kříže. Michelangelo vystavěl apsidu a střed kříže. Dále zesílil původní zdi, protože byl přesvědčen, že by celou stavbu neunesly. Za jeho života byla bazilika dostavěna až k tamburu a vznikl model kopule.

V letech 1564–1573 po Michelangelově smrti vedl stavbu Jacopo Barozzi da Vignola se svým synem. Poté ji převzal Giacomo della Porta, který se opět úplně neřídil Michelangelovými plány, nicméně hlavní obrys a vnitřní uspořádání zachoval. Porta začal se stavbou kopule, kterou dokončil teprve roku 1590 Domenico Fontana. Kopuli z technických důvodů tvoří dvě provázané skořepiny, vnější strmější a vnitřní plošší jako ve Florencii. V roce 1586 přesunul Fontana starověký egyptský obelisk, kterým kdysi císař Caligula ozdobil svůj circus, na jeho dnešní místo na náměstí.

Roku 1602 zvítězil Carlo Maderna v soutěži na dostavbu baziliky do tvaru latinského kříže, který lépe vyhovoval liturgickým požadavkům, a v roce 1607 byl pověřen vedením stavby. Protáhl střední loď, tím částečně zastínil kopuli. Dokončil průčelí, fasádu a atrium baziliky ve stylu raného baroka. Maderna při stavbě průčelí upravil Michelangelův návrh, ale stále počítal se dvěma věžemi v průčelí, od čehož se nakonec muselo kvůli technickým problémům upustit. Po Madernově smrti roku 1629 se stal hlavním stavitelem Gian Lorenzo Bernini. 18. listopadu 1629 nový chrám sv. Petra konečně vysvětil papež Urban VIII.

Bernini se v interiéru chrámu postaral – krom bohatého zařízení chrámu, ke kterému poskytl inspiraci – především o monumentální baldachýn nad hrobem sv. Petra, který byl dokončen v roce 1633.

Hlavní architekti stavby

Donato Bramante, 1504–1514, základní plány, 1506 položení základního kamene, čtyři ústřední pilíře
Raffael Santi, 1514–1520
Giuliano da Sangallo, 1514–1515,
Antonio da Sangallo mladší, 1516–1546
Michelangelo Buonarroti, 1547–1564, plány a nosná konstrukce kopule
Giacomo Barozzi da Vignola, 1564–1574
Giacomo della Porta, 1574–1602, dokončení kopule
Domenico Fontana, 1585–1603, dokončení kopule, vztyčení obelisku
Carlo Maderno, 1603–1629, stavba hlavní lodi
Gian Lorenzo Bernini, 1629–1670, baldachýn, náměstí a kolonáda
Francesco Borromini, 1629–1633, baldachýn
45 fotek, 15.9.2016, 30 zobrazení, 6 komentářů | architektura, cestování, dokumenty, města, země
Vatikánská muzea (Musei Vaticani) jsou jedním z největších komplexů uměleckých sbírek na světě. Celý komplex je postaven na rozloze 55 000 m2 ve více než 10 000 sálech a kaplích stavěných od 13. století v blízkosti baziliky sv. Petra. V celém areálu je 20 nádvoří a asi 300 velkých a menších schodišť. Základ muzea tvoří sbírka klasických děl, kterou od roku 1503 vystavil papež Julius II. Veřejnosti je dnes přístupno 47 000 m2 expozic na trasách o délce 7 km. Uvnitř muzeí se nachází i světoznámá Sixtinská kaple.

Shlédnutí všech prostor není krátkodobou záležitostí, album proto obsahuje jen část interiérů a sbírek muzea. V Sixtinské kapli je focení zakázáno.
27 fotek, 16.9.2016, 54 zobrazení, 2 komentáře | cestování, dokumenty, krajina, příroda, země
Vesuv (italsky Monte Vesuvio) je jednou z nejznámějších sopek světa. Jedná se o činný stratovulkán ležící v Neapolském zálivu, kde se vypíná do výšky 1281 metrů nad mořem. Nejznámější její erupce se udála 24. srpna roku 79 (podle posledních poznatků však 24. října 79) našeho letopočtu, při níž zanikla města Pompeje, Herculaneum, Oplontis a Stabie. Během erupce bylo do atmosféry vyvrženo velké množství sopečného materiálu a plynů, které vytvořily mračno zasahující pravděpodobně až do výšky 37 kilometrů. Během exploze se ze sopky do okolí začala šířit žhavá oblaka pyroklastik, která zahubila tisíce lidí. Krátké erupce byly od roku 79 následovány častějšími relativně delšími explozivními a efuzivními erupcemi začínajícími v roce 1631 a končícími prozatím rokem 1944. Z tohoto období je zaznamenána zhruba třicítka vulkanických aktivit. Erupce z roku 1631 byla nejsilnější od roku 79. Charakterizovaly ji zničující pyroklastické výrony, které způsobily škody široko daleko. V okolí sopky jsou časté úniky sopečných plynů. Nebezpečný Vesuv je od 19. století pod pečlivým dohledem. První vulkanologická stanice na něm byla zřízena v roce 1842. Dnes je na sopce celá síť vědeckých přístrojů, které neustále sledují otřesy půdy, teplotu i chemické složení výparů a další hodnoty. Z vesmíru vulkán střeží satelity, jež kontrolují jeho tvar (před výbuchem se obvykle mění sklon svahů) a za pomoci infračervených kamer i změny jeho teploty. Od neblahého roku 79 bylo zaznamenáno kolem třicítky erupcí. Vědci ale varují před dalším opakováním výbuchu. „Je zjevné, že sopka znovu vybuchne.“
76 fotek, 16.9.2016, 43 zobrazení, 1 komentář | architektura, cestování, dokumenty, města, země
Pompeje byly starověké město v dnešní italské provincii Napoli, které bylo 24. října (dle některých pramenů 24. srpna) roku 79 našeho letopočtu zničeno výbuchem sopky Vesuv. Spolu s Pompejemi byla podlehla zkáze města Herculaneum, Stabie, Oplontis a Boscoreale. Vulkanický popel, který města zasypal, dokonale zakonzervoval budovy a předměty a umožnil nám tak poznat vzhled starořímského města střední velikosti a život jeho obyvatel.

Obyvatelé Pompejí žili v přesvědčení, že Vesuv je vyhaslý, a varovným signálům nevěnovali pozornost. Nespojovali je s aktivitou Vesuvu, byli zvyklí na drobné otřesy země a výrony plynů z Vesuvu. Až v roce 62 byly otřesy natolik silné, že způsobily poškození budov. Na začátku října roku 79 vyschly všechny studny ve městě, ale varování stále nebylo dostatečně silné. Celý starověký Řím strnul hrůzou, když 24. října došlo ke katastrofální vulkanické erupci, která pohřbila město a v pravé poledne zaclonila slunce . Dříve si lidé mysleli, že se tato katastrofa stala 24. srpna 79, ale podle nejnovějších objevů to je 24. říjen 79.

Jediným hodnověrným očitým svědkem erupce byl tehdy 17-letý Plinius mladší (pozdější právník a spisovatel), který událost popsal v dopise historiku Tacitovi. Podle jeho slov došlo k erupci kolem poledne. Nejdříve z Vesuvu vyšlehly vysoké plameny a později velký černý mrak tvaru borovice, který zakryl slunce a den se změnil v noc. Na Pompeje dopadaly rozžhavené kameny, které bořily budovy. Podle původní teorie obyvatele města usmrtily jedovaté plyny uvolněné při erupci, novější teorie však smrt obyvatel Pompejí připisují extrémně vysokým teplotám. Při erupci přišlo o život asi 10 000 osob. Erupce trvala nepřetržitě 3 dny, v důsledku čehož bylo město pokryto vrstvou popela o výšce asi 6 metrů. Zničeno bylo území od Herculanea až po Stabie.

„Mrak“, o kterém Plinius mladší píše, je dnes znám jako pyroklastická vlna, což je mrak přehřátých plynů, popela a kamenů vyvrhnutých ze sopky. Plinius rovněž popisuje, že erupce byla současně doprovázena zemětřesením a že moře bylo zemětřesením odsáváno pryč a znovu vraceno – dnes tento jev nazýváme „tsunami“.

Jeho strýc, Plinius starší, se nechal na veslici dopravit do Stabií, aby mohl úkaz sledovat, ale na svoji zvědavost doplatil životem. Byl nalezen mrtvý na pláži ve Stabiích, pravděpodobně zadušen oxidem uhelnatým.

Silná vrstva popela pokryla dvě města na úpatí sopky a jejich poloha a jména byla zapomenuta. Herculaneum bylo objeveno v roce 1738, Pompeje v roce 1748. Od té doby byly provedeny rozsáhlé archeologické práce a odkryto mnoho zachovalých budov s nástěnnými malbami. Poloha měst byla objevena již v roce 1599, když architekt jménem Fontana navrhoval nový tvar toku řeky Sarno, ale trvalo téměř 150 let, než byl zahájen skutečný archeologický výzkum. V roce 1860 se do výzkumu zapojil Giuseppe Fiorelli.
42 fotek, červen 2016, 446 zobrazení, 8 komentářů | architektura, cestování, krajina, města, země
Primošten leží na jihu severní Dalmácie. Je situován na dvou poloostrůvcích mezi zátokami Velika a Mala Raduća a zátokou Luka Primošten. V okolí Primoštenu se rozkládají proslulé Primoštenské vinohrady, kde se pěstuje autochtonní odrůda Babić (viz samostatné album). Primoštenské vinohrady jsou díky způsobu svého vzniku symbolem lidské houževnatosti a vytrvalosti. Poutavá je rovněž vyhlídka z vyvýšeniny Kremik, kde budete mít Primošten jako na dlani (viz samostatné album).
21 fotek, 22.6.2016, 158 zobrazení, přidat komentář | cestování, krajina, příroda, země
Z vyvýšeniny Kremik (170 m n. m.) jsou poutavé výhledy nejen na moře, ale především na Primošten. Stojí za to udělat si nenáročný výšlap a obdivovat rozmanitost pobřeží i poloostrovní část Primoštenu. Ta je ostatně viditelná již při cestě ze silnice na Trogir. Na vrcholu je rozestavěná stavba, která by snad po dokončení mohla být rozhlednou.
21 fotek, březen 2011 až červenec 2016, 108 zobrazení, přidat komentář | cestování, krajina, příroda, země
V kopcovitém okolí Primoštenu se na skalnatých pustinách krasového původu rozkládají Primoštenské vinohrady, ve kterých se pěstuje autochtonní chorvatská odrůda Babić. Nejznámější lokalitou je Bucavac situovaný podél zátoky Kremik se stejnojmennou vyvýšeninou na protější straně. Velkoformátová fotografie právě tohoto místa je umístěna ve vestibulu budovy Spojených národů v New Yorku a symbolizuje houževnatost a nezdolnost člověka a oslavu díla jeho rukou. Byli to právě místní lidé, kteří málo úrodnou půdu této krajiny přetvořili do současné podoby a do dnešních dnů na ní pěstují původní odrůdu vína. Primoštenské vinohrady, zvláště lokalita Bucavac, jsou opravdu památníkem lidského úporného a vytrvalého snažení a z těchto důvodů bylo požádáno o jejich zápis na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
53 fotek, červen 2016 až červen 2017, 86 zobrazení, 2 komentáře | architektura, cestování, dokumenty, města, země
Trogir je přímořské lázeňské město, ve kterém žije asi 12 000 obyvatel. Založen byl řeckými kolonisty ve 3. století před n. l. pod názvem Tragurion (= osada pod Kozím vrchem). Velký rozvoj zaznamenal za dob římské vlády, později spadal pod nadvládu Byzantinců, Normanů, uherského království či Benátčanů. Od roku 1814 byl součástí Rakouska-Uherska. Pro své zachovalé historické jádro byl v roce 1997 zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Informace k jednotlivým památkám čerpány zde: http://www.chorvatsko.cz/tema/trogir.html
30 fotek, 25.6.2016, 75 zobrazení, přidat komentář | cestování, dokumenty, krajina, příroda, země
Zřejmě nejznámější národní park v Chorvatsku se nachází na horním toku řeky Korana mezi horskými vápencovými masívy Velká a Malá Kapela a Pleševica. Situován je v blízkosti hranice s Bosnou a Hercegovinou mezi městy Karlovac a Zadar. Rozloha parku je 29 482 ha. Na této ploše se nachází 140 vodopádů, 20 jeskyň a zřídel mezi terasovitě rozloženými krasovými jezery, která jsou spojena průtoky. V parku je 16 větších a několik malých jezer, která se dělí na dvě skupiny - Horní a Dolní. Celková rozloha jezer je 217 ha a nacházejí se na 5 řekách - Korana, Crna, Biela, Plitvica (spadá do kaňonu 78 m vysokým vodopádem) a Rječica.

Označení Plitvická jezera bylo poprvé použito v roce 1777 knězem Dominikem Vukasovičem. V roce 1949 byl založen národní park a v r. 1979 byl zařazen do Světového dědictví UNESCO. Turistům byl zpřístupněn v roce 1958. Na jaře 1991 se území parku stalo místem velikonoční krvavé bitvy, prvního vojenského konfliktu, který si vyžádal oběti v rámci Jugoslávské občanské války.
30 fotek, září 2015, 275 zobrazení, 10 komentářů | architektura, cestování, krajina, města, země
Malebné dalmatské městečko Tribunj s přidruženou obcí Sovlje se nachází v samém srdci pobřeží šibensko-kninského kraje - 15 km od Šibeniku a 60 km od Zadaru. Je velmi dobře dopravně napojeno a přesto dost daleko od rušných silnic, takže poskytuje klid potřebný pro příjemnou dovolenou. Zvláštností Tribunje je jeho zeměpisná poloha a rozdělení městské části na pevninu a poloostrovní historické centrum. I když se v posledních desetiletích místní ekonomika orientuje na cestovní ruch, Tribunj je známý zejména rybolovem, pěstováním oliv a výrobou olivového oleje, což jsou hlavní zdroje obživy obyvatel. Podle posledního sčítání lidu žije v Tribunji 1.526 obyvatel.
16 fotek, 7.9.2015, 182 zobrazení, přidat komentář | cestování, krajina, příroda, země
Poutavé vyhlídky na moře poskytuje vyvýšenina v Tribunji. Množství ostrovů a ostrůvků v severní Dalmácii dalo vzniknout nejen národnímu parku Kornati, ale i dalším menším souostrovím, které lahodí oku nejednoho návštevníka této části Chorvatska.
61 fotek, září 2015 až červen 2017, 400 zobrazení, 15 komentářů | architektura, cestování, krajina, města, země
Šibenik leží v ústí řeky Krky do Jaderského moře. Jeho nejvýznamnější památkou je katedrála sv. Jakuba (sv. Jakov) zapsaná na seznamu UNESCO. Žije zde 51 000 obyvatel.

Komentáře

nebo přihlásit Komentář lze odeslat klávesovou zkratkou shift + enter